Culture
Gruzie v české literatuře: dvě stě let překladů a jeden nepodepsaný básník
GCC Editorial ·
V roce 1831 vyšel v Časopise českého Museum článek o nejstarších dějinách asijských národů. Jeho autorem byl František Palacký a na stranách 373 a 374 se v něm nachází oddíl nadepsaný „U Gruzů.“ Je to patrně nejstarší souvislý český text o gruzínských dějinách.
Od té doby uplynulo bezmála dvě stě let. Za tu dobu se gruzínská literatura dostala k českým čtenářům především zásluhou dvou mužů — a jeden z překladatelů se pod své dílo nesměl podepsat.
1831: Palacký o gruzínských dějinách
Palacký byl od roku 1827 zakládajícím redaktorem časopisu, ale v tomto případě nešlo o pouhou redakci. Článek O nejstarších dějinách a dějepisích národů asijských, podlé Jul. Klaprotha vyšel v ročníku 5 (1831), svazku IV, na stranách 359 až 377, a je veden jako jeho vlastní práce. Vycházel z díla německého orientalisty Julia Klaprotha (1783–1835), který sám Kavkazem cestoval.
Gruzínský oddíl je krátký, ale obsažný. Palacký v něm uvádí, že gruzínské království se udrželo pod jednou a touž dynastií nejdéle na světě — Bagrationi vládli od roku 574 do roku 1800. Zmiňuje gruzínské kroniky, z nichž nejvýznamnější nechal král Vachtang sestavit z archivů klášterů v Mccheta a Gelati. Spolehlivé gruzínské dějiny podle něj sahají do 3. století před naším letopočtem.
Nejpozoruhodnější je srovnávací tabulka, v níž Palacký řadí národy podle stáří jejich vlastního dějepisectví. Gruzínci v ní stojí na třetím místě — hned za Číňany a Japonci. Palacký tak už v roce 1831 řadil gruzínské dějepisectví mezi nejstarší na světě.
Čeští cestovatelé na Kavkaze
Kavkaz se v české literatuře objevoval i v cestopisech. Básník Svatopluk Čech vydal v roce 1885 Upomínky z východu: obrázky z pouti po Kavkaze a z cesty zpáteční.
O šestnáct let později následoval Jan Duchoslav Panýrek (1867–1940), pražský chirurg, lékař Národního divadla a od roku 1934 městský zdravotní rada. Jeho kniha Od Něvy po Kuru: causerie s cest po evropském Rusku a po Kavkaze vyšla v roce 1901 ve Velkém Meziříčí u nakladatelů Šašek a Frgal. Už samotný název vypráví cestu: od Něvy v Petrohradě ke Kuře, řece protékající Tbilisi.
1912: česká báseň pro gruzínskou herečku
Nejneočekávanější gruzínská stopa v české literatuře se skrývá ve sbírce Růženy Jesenské (1863–1940) nazvané K stínům, vydané v Praze roku 1912 se dřevoryty Zdenky Braunerové.
Sbírka obsahuje báseň Básníkův odchod s věnováním: „Památce gruzínské herečky Natalie Gabunie Cagareli — Zpívala mi žhavý přípitek a již Jí není…“
Text básně je hustě protkán gruzínskými reáliemi: objevuje se v něm klášter Gelati i řeka Rioni, oslovení „můj Rustaveli“, perlová koruna imeretinských králů, svatá Nino i Mccheta. Jesenská cestovala v roce 1911 do Ruska, jehož součástí Gruzie tehdy byla.
1958: Rustaveli česky
Gruzínský národní epos Muž v tygří kůži od Šoty Rustaveliho vyšel česky v roce 1958 v nakladatelství SNKLHU. Přeložil jej Jaromír Jedlička (1901–1965), orientalista, který studoval sanskrt u Vincence Lesného a arménštinu ve Vídni, načež si přibral gruzínštinu a další kavkazské jazyky.
Jedličkův osud je sám o sobě příběhem. V letech 1939 až 1945 měl zakázán přístup na univerzity; arménštinu a gruzínštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy směl vyučovat až od roku 1953. Beletrii psal pod pseudonymem Piras. Kromě Rustaveliho přeložil i Gruzínské národní pohádky (1949) nebo antologii Kamenité cesty Gruzie (1958).
Muž, který přeložil celou literaturu
Zdaleka největší dílo však odvedl Václav A. Černý (1931–2017), kavkazolog Orientálního ústavu. Do češtiny přeložil v podstatě celý moderní gruzínský kánon — přes dvacet svazků.
Patří mezi ně romány Othara Čiladzeho (Kainovo znamení, Odeon 1984; Půjdu za svým hněvem, Odeon 1978), Zákon věčnosti Nodara Dumbadzeho, který se dočkal tří vydání, prózy Micheila Džavachišviliho, Džemala Kharčchadzeho, Nika Lortkipanidzeho i Arčila Sulakauriho. V roce 1990 vydal česky také scénář filmu Pokání Tengize Abuladzeho — snímku, který sehrál svou roli při rozpadu Sovětského svazu a k českým čtenářům se dostal jako literatura hned v prvním porevolučním roce.
Černý je zároveň autorem knihy Základy gruzínštiny (Academia, 1976) — dodnes jediné české učebnice gruzínštiny, kterou v roce 2017 znovu vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Za svou práci obdržel v roce 1991 gruzínskou Mačabeliho cenu a v roce 2015 gruzínský Řád cti.
Jeho profesní dráha přitom nebyla přímočará: v Orientálním ústavu působil v letech 1960 až 1980, poté musel odejít a rehabilitován byl až v letech 1990 až 1992.
Když gruzínská poezie stála za víc než vlastní jméno
V roce 1982 vydal Odeon Pojídače hadů od Važy Pšavely, klasika gruzínské poezie. Verše přebásnil Josef Hiršal — a v tiráži je veden jako neuvedený.
Hiršal patřil v době normalizace k zakázaným autorům. Gruzínský národní básník se tak k českým čtenářům dostal prostřednictvím spisovatele, který se pod vlastní práci nesměl podepsat. Je to tichý doklad toho, jak vysoko si čeští literáti gruzínské poezie cenili — přeložili ji i tehdy, když za ni nemohli nést vlastní jméno.
Mezipřistání: Čech píše o Tbilisi
Provoz mezi oběma literaturami má i opačný směr. V roce 2020 vydalo brněnské nakladatelství Host knihu Mezipřistání autora vystupujícího pod pseudonymem Matěj Hořava. Je to autobiografická próza z tbiliského panelového sídliště, s výlety k Černému moři a do kavkazských hor.
Hořavova identita je záměrně neznámá; ví se pouze, že se narodil v roce 1980 a žije v zahraničí. Jeho debut Pálenka, odehrávající se mezi Čechy v rumunském Banátu, byl Českou knihou roku 2015. Práva na Mezipřistání byla prodána do Německa, Španělska, Chorvatska, Bulharska, Srbska a Severní Makedonie.
Kapitola, která čeká na pokračování
Česká gruzínská knihovna je pozoruhodně bohatá — a téměř celá pochází z let 1949 až 1990. Ze současných gruzínských autorů, jako jsou Aka Morčiladze, Zaza Burčuladze nebo Tamta Melašvili, zatím česky nevyšel nikdo. Je to spíš pozvánka než mezera: celá jedna generace gruzínské prózy teprve čeká na svého českého překladatele.
Gruzínské příběhy se přitom k českým čtenářům dostávají dál. Nino Haratischwili píše německy — její Osmý život (pro Brilku) vydal Host v roce 2020 v překladu Michaely Škultéty. Leo Vardiashvili píše anglicky a česky vyšel v roce 2024.
Dvě stě let této historie ukazuje jedno: pokaždé stačil jeden člověk, který se naučil gruzínsky a chtěl se o to podělit. Palacký, Panýrek, Jesenská, Jedlička, Černý. Zájem o Gruzii je dnes v Česku větší než kdykoli předtím — a další kapitola tohoto příběhu čeká na svého autora.